Takže =D jsem zpět, ale jen na chviličku...nebudu sem chodit pravidelně na to není čas a jediné co budu přidávat je můj nový a první komiks Destiny Game. Nemá úvod...to se mi nechtělo fotit =D...no tak si to přečtěte a napisejte svůj názor.
***
Destiny Game
1.díl.
(celý článek!)

Středa 6. června.
Ráno 9.45 zazvonil budík a já se dalších pět minut nutila k tomu, abych vstala z mé perfektně teploučké postýlky, avšak nakonec se mi to povedlo. Achjo, taky nechápu proč si natáčím budík když mám dovolenou. Měla bych se válet v posteli až do oběda a pak jít nakupovat, nebo si vyrazit s přáteli, nebo prostě něco. No, bude 10 hodin takže se půjdu věnovat raní hygieně.

Po vyčištění zoubků a raní spršce jsem se vrátila do své ložnice. Podívala jsem se z okna. Vypadá to, že tam nebude ani svítit sluníčko, ani pršet...teda doufám, že nebude pršet.

Zazvonil telefon.
♦Prosím? zeptala jsem se.
Kdo je tam? pronesl jemný dívčí hlásek.
♦To musíte vědět vy, když mi voláte. Kdo vůbec jste? odvětila jsem.
Já jsem Jessica Sparks, je tam Anna Mayfair?
♦Jessica? Jessico?! Jsi to ty? Já tě po hlase nepoznala, je to už tak dávno co jsme se viděly a mluvily spolu. Jakpak se máš? A co tvoje matka, moje sestra, jak se jí daří?
No...proto ti teto volám. Víš...maminka...ona je...ani nevím jak to mám říct...ona je...mrtvá (vzlyk).
♦Cože?! Jak? Proč?...Cože?!
Mohla by jsi prosím přijít na Forest Street 462, Great Hall? Všechno ti povím.
♦Samozřejmě, že přijdu. Uidíme se tam za hodinku a půl ano, zlato?
Dobře, pá teto.

Šla jsem z ložnice dolů do obyvacího pokoje, abych si vzala mobil a klíče. Snažila jsem se jít rychle abych na scůzku se svou neteří přišla včas, ale byla jsem jako po bitce. Tělo mě odmítalo poslouchat a já se pohybovala snad pomaleji než hlemýžď. Moje hlava byla jako sopka, která každou chvilku vybuchne. Pořád jsem myslela na tu příšernou zprávu. Moje sestra...Melanie...Ne, to nemůže být pravda! Byla mladá, chytrá a zdravá. Tak proč by umírala?! Je pravda, že se se smrtí setkávám každý den v práci, to je jasné, když jsem detektivní vyšetřovatelka.Proč jsme se jen nestýkaly častěji? Proč vždy jednou za pět let na oslavě dne zakladatelů městečka Great Hall, kde jsme vyrůstaly? Proč? Proč?? Proč??? Nedokážu zadržet slzy...Musím se dát dogromady, než potkám Jessicu.

Ach, adresa, na které jsem se sešla s Jessicou byl hřbitov. Hřbitov? To jako vážně? To už ji stačili pohřbít? A proč mi to k čertu nikdo neřekl? V hlavě jsem měla snad milion otázek. Konečně jsem viděla Jessicu. 3la jsem za ní. Tak se změnila. Z malé oplácané holčičky vyrostla taková kráska! Škoda jen, že tu změnu vidím při takové hrozné až morbidní události.
♦Jessico?
Teto!
(nastalo trapné ticho)

Nic jsme nemusely říkat. Viděla jsem náhrobek s nápisem Zde leží Melanie Sparks, dcera, sestra a matka. Podívala jsem se Jessice do očí. Bolest, lítost, utrpení ze ztráty matky a něco jak zlost a nenávist, tak by se dalo popsat to, co jsem v nich viděla. Obě jsme začaly hořce plakat. Slzy nám tekly proudem. Objaly jsme se. Slzy nám přestaly stékat po obličeji (s totálně rozpatlaným make-upem), navzájem jsme si popřály upřímnou soustrast. Jessica mi ukázala svého bratra, mého synovse Jerremyho. Ten je tak zmatený, smutný a rozhořčený z odchodu matky. Také jsem ho objala. Konečně se napětí trochu uvolnilo.
Jessica mi pověděla, že Melanie zemřela před dvěma týdny, podlehla rakovině, o které se nikomu nezmínila. Jess mi volala, ale neměla na mě číslo a ani nevěděla, kde bydlím. A navíc zařizovala sama pohřeb. Chuděrka malá.
♦Vy dva teď bydlíte u babičky?
Ano, je to hrozné! Je tak stará, blouzní a nic si nepamatuje. Myslí si, že je anděl a my vandráci, které opatruje.
♦Dost, tam bydlet nemůžete! Stěhujete se ke mě!

Jessica byla dojata mou nabídkou.
To nemůžeme.
♦Ne, vy musíte. Nenechám vás s tou senilní bábou, kterou ani neznám (protože to není pravá babička, ale strará paní o kterou Melanie pečovala).
Ale...
♦Žádné ale, prostě se stěhujete ke mě a basta!
Všichni nasedli do auta a jelo se vyzvednout věci Jessicy a Jerremyho. Pak se jelo domů...

Večer jsem spala velmi špatně. Zdálo se mi o Melanii. Viděla jsem naprosto přesně a dokonale, jako by stála přímo přede mnou. Viděla jsem její úsměv. Rty se jí pohybovaly. Ona...mluvila. Nerozumněla jsem jí pořádně, protože mluvila hrozně rychle. Vyrozuměla jsem jen ať se postarám o její děti, že ví, že to dokážu, nemáme být smutní z jejího odchodu a máme se opatrovat...Najednou s začala vytrácet z mého snu...Nechoď! Prosím, neodcházej! Nesmíš odejít, bojím se, že se nevrátíš! zoufale jsem ji prosila, ale ona se z mého snu vytratila úplně.

Poté jsem měla další sen. Zdálo se mi, jak jsem přišla na hřbitov a poprvé jsem viděla Jessicu a Jerremyho. Děti, truchlící nad ztrátou své drahé matky...Svět je tak nespravedlivý!
***
Líbí se Vám začátek nového komixu?
Prosím ohodnoťte to.
Na Vaše komentáře se pokusím odpovědět.
Děkuji.
Vaše Simushka ♥.













hello kitty!
nechceš se přihlásit do SGS?!přemejslej o tom a uvidíme EnDY!S